Z mámina deníku

aneb dopisy mému malému skřítkovi

Už je to 9 měsíců

Už je to 9 měsíců

Milá Vanesko, další měsíc je za námi. Už asi nemá smysl psát, jak rychle to utíká, stačí se podívat na Tvé první fotky, když jsi byla ještě malinkaté miminko, co se moc nehýbalo. Teď jsi už malý lumpík, co leze rychlostí blesku.

Je nakonec dobře, že jsme Ti pořídili tak velkou ohrádku, protože když v ní nechceš být sama, můžeme tam do ní za Tebou vlézt a hezky si hrát. Dokonce si do ní můžeme i lehnout, tolik máš prostoru na hraní a lezení. V lezení ses už stala přeborníkem. Člověk se na chvíli otočí a Ty jsi najednou na druhém konci.

Dokonce ses už začala trochu zvedat s oporou na nožičky a držet se hrany ohrádky. Ze začátku ses sice prohýbala jako list ve větru a nebyla sis úplně jistá tím, jestli se udržíš, ale to Tě neodradilo a Ty jsi to zkoušela pořád a pořád, dokud sis už jistá opravdu nebyla. Teď na nás vykukuješ zpoza ohrádky, občas se i vytáhneš na špičky. Později jsi začala ohrádku i pomalinku obcházet, jsi opravdu moc šikovná. I když občas spadneš, hned se zvedneš a zkoušíš to dál. Jen ať Ti tohle odhodlání vydrží.

Plavání se Ti líbí čím dál tím víc. Vodička prostě bude Tvůj živel. Už dokonce začínáme nacvičovat na brzké první potápění. Budeš daleko lepší plavec než já, to mi pak s tátou ve vodě vždycky někam utečete, zatímco já se spíš budu plácat u břehu. Taky se daleko více sbližuješ s ostatními dětmi, dokonce jsme si jednou vyšly na procházku s maminkou Sáry z plavání.

Až zase trošku povyrostete, určitě si spolu budete hrát v nějaké z herniček. Tedy alespoň takový máme plán, tak doufejme, že nám vyjde. Pandemie na podzim nabírá na síle a čím dál tím více lidí je hospitalizovaných, vypadá to, že s prosincem nebo lednem nejspíš dorazí další vlna lockdownu. Snad alespoň to plavání stihneme dochodit.

V říjnu jsem začala pracovat na poloviční úvazek, abych se doma úplně nezbláznila a abychom taky měli o nějakou tu korunu navíc. Přece jenom nás ty kroužky budou stát víc a víc, je potřeba šetřit. Zatím to jakž takž jde, i když občas to bývá náročnější. Už dva měsíce Ti totiž sestupují dolů horní zoubky, takže máš některé dny ukňourkané a uplakané, že se od Tebe nemůžu pomalu ani hnout.

Taky se víc budíš v noci, někdy jsi vzhůru v prostředku noci třeba i hodinu nebo dvě, takže bývám dost nevyspalá a čím dál tím více připomínám spíš pandu než člověka. Už aby Ti ty zoubky vylezly, protože to občas bývá hodně boj. Celkově máš teď spánek docela nestálý, takže s Tebou někdy i dvakrát denně jezdím ven na čerstvý vzduch, abys usnula a já během té doby pak mohla doma chvíli pracovat.

Na týden jsme se jen spolu vydaly za babi Pavlou a dědou Mirkem, abychom si od Prahy odpočinuly a aby si Tě taky víc užili. Přece jenom videohovory tak úplně nestačí a není to ono. Chvíli trvalo, než ses s prarodiči skamarádila a nechala se od nich vzít a pochovat, pohladit, popusinkovat. Sice jsi na ně dělala oči a smála se, ale stejně jsem musela být vždy poblíž. Pak jsi ale byla kamarádka veliká. Hrála sis s nimi přes den, po koupání, utíkala jsi a různě všude lezla, rozhodně jsme měli o zábavu opět postaráno. Měla jsi tolik zážitků, že s uspáváním večer nebyl problém a brzo jsi únavou spinkala.

Už ses pokusila o první pořádný posed, takže jsme Tě začali už dávat do vleké jídelní židličky. Zvykla sis na ni docela rychle a vypadá to, že se Ti v ní líbí. Zatím je uzpůsobena tak, že ještě úplně nesedíš, ale brzy se to nejspíš změní, protože už i v kočárku si začínáš spíš sedat než polosedat/pololehat. Uvidíme, jak dlouho potrvá, než se odvážíš vůbec pustit nějaké opory, které se držíš nebo kterou obcházíš, a uděláš své první krůčky. Našlápnuto k tomu už totiž máš.

Tvá máma

Syki

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

CommentLuv badge