Milá Vanesko, první měsíc společného života máme za sebou. Občas je to větší, občas menší boj. Obě si zvykáme na to, že Ty už nejsi v bříšku a já už jsem máma. A to je zodpovědnost na celý život. Těžká… ale krásná.
Díky COVIDovému lockdownu jsme se z porodnice došourali domů a kvůli tomu, že jsem ztratila hodně krve, jsem musela pravidelně brát železo. Ze začátku jsem- byla slabá jako mucha a i když jsem vedle sebe měla Tvého tátu, pomoci jsem se moc nedočkala.
Hlavně proto, že se táta bál na Tebe vůbec sáhnout, jak malá jsi byla. Dlouho trvalo, než Tě vůbec poprvé přebalil, okoupal, do oblékání se pustil jen jednou a hned to vzdal, protože se bál, že Ti zlomí ručičky.
Mléko se mi opravdu po mlezivu spustilo až čtvrtý den po porodu, ale ze začátku ho nebylo tolik, aby ses pořádně najedla. Přece jenom jsi byla větší miminko, které mělo hlad. Takže jsme Tě první týden s tátou občas dokrmovali umělým mlíčkem stříkačkou, abys neměla hlad. Poslouchat Tvůj hladový pláč bylo jako bodání dýkou. Ale po týdnu ses už naučila hezky mlíčko sát a já Tě pravidelně budila na papání ve dne v noci.
Moje tělo bylo po porodu celé bolavé. Musela jsem si koupit speciální polštář, abych si mohla vůbec sednout. Měla jsem strach, abych Tě neupustila, když jsem Tě zvedala, přebalovala, krmila. Koupání se brzo chopil táta sám, protože chtěl, aby to bylo něco jeho. Ale utírala a oblíkala jsem Tě stejně já.
Na uspávání jsme se museli naučit uhoupat Tě v náručí, ať už napřímo nebo v zavinovačce. Do té se vždycky ráda zavrtáš, ale čím dál tím víc se Ti daří si vykopávat spodní cíp. Taky ráda vytahuješ ručičky ven, i když zatím se Ti to podaří jen někdy. Taky po papání ráda usínáš na mně a to je strašně krásná věc. Cítit Tě na sobě, jak dýcháš a vrtíš se. Jsi takový můj malý uzlíček.
Musela jsem s Tebou jít na úvodní prohlídku k doktorovi. Ještě že nás tam zavezla teta Petra, jinak nevím, jak bych to zvládla. Paní doktorka i sestřička jsou trošku starší paní a vypadají tak trochu nepřístupně, ale snad to nebude tak zlé a nebudou to žádné rašple.
Byli jsme s Tebou taky na první procházce v kočárku. Sice jsi ji spíš prospala, ale vypadá to, že budeš mít kočárek ráda. Táta si tu jízdu náramně užíval a chce Tě vozit hlavně on. Já se vedle vás pomalu šourala, protože chůze po porodu není úplně jednoduchá věc. Doufejme, že se brzy vše zahojí. Hlavní je, abys byla zdravá Ty.
Babi Pavla s dědou Mirkem za námi bohužel nemůžou z Karviní přijet, protože je nařízený celostátní lockdown a cestovat do a z jiných okresů se moc nemůže. Dívají se tak na Tebe alespoň přes videohovory a posílám jim fotky. Kdoví, kdy se za námi do Prahy vůbec podívají osobně. Snad to nebude moc dlouho. Nezbývá nám tak nic jiného, než všechno zvládnout samy. My jsme ale holky bojovné.
Tvá máma
